ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Vídeň


Denního světla pomaličku ubývá, ze stromů padá barevné listí, a tak konečně přichází podzimní prázdniny. Podzim je mi ze všech ročních období nejmilejší, miluji ty barvy a takovou tu pochmurnou atmosféru, kterou s sebou zkracující se dny přináší. Letošní podzim ovšem není tak úplně podle mých představ, spíše než žlutá, červená nebo oranžová barva, vévodí ulicím šedá. Teplota blížící se místy i k nule a sluníčko, které už dávno vzalo roha, na představě krásného teplého podzimu také příliš nepřidává. A tak jsme se s Márou rozhodli prchnout do Vídně s nadějí, že tam se toho pěkného podzimu dočkáme. A opravdu! 
Do hlavního města Rakouska jsme dorazili autobusem ve čtvrtek kolem poledne (raději ani nechtějte vědět, v kolik jsem musela vstávat). Ze zastávky Erdberg, kde nás řidič vysadil, jsme se přesunuli na metro a vyrazili jsme do hotelu. Zpočátku jsem měla obavy, zda pro nás nebude příliš obtížné orientovat se ve vídeňské městské dopravě. Byla jsem ale velmi mile překvapena, když jsem zjistila, jak přehledné to všechno mají. Plánky s trasami metra byly úplně všude, při koupi jízdenek v automatu, jste si mohli vybrat asi z dvaceti různých jazyků, mezi kterými nechyběla ani čeština a všechno byla opravdu skvělé značené. Metrem jsme nakonec křížem krážem procestovali úplně celou Vídeň, s pražským metrem se to vůbec nedá srovnávat...
Do hotelu jsme se dostali během chvíle, pokoj byl úžasně zařízený a ta postel... ach, bože! Nebýt nádherného slunečného počasí a vědomí, že za okny pokoje na nás čeká celá Vídeň, z té postele bychom se po zbytek našeho pobytu asi nezvedli.

Naší první zastávkou byl zámek Schönbrunn, který byl od hotelu vzdálen pár minut chůze. Ze samotného zámku jsem příliš nadšená nebyla, nijak na mě nezapůsobil, ovšem zámecké zahrady... v těch bych byla schopna strávit hodiny. Procházeli jsme se alejemi plné barevných stromů a keřů, pozorovali zamilované páry na lavičkách, ruku v ruce jsme kráčely celým areálem a sluneční paprsky nás hřály do zad. 
Dále jsem šli k zámku Belveder, který mně osobně přišel mnohem honosnější než Schönbrunn, a odtud jsme se konečně přesunuli do zábavního parku Prater, kam jsem se těšila úplně ze všeho nejvíce. Chvíli jsme se procházeli, a pak jsme zamířili na Wiener Reisenrad, ruské kolo a dominantu města. Ve výšce 65 metrů se nám tak naskytl pohled na celou Vídeň a díky mému skvělému načasování, jsme to měli obohaceno i o západ Slunce. Pokud budete někdy ve Vídni, určitě vám jízdu vřele doporučuji, a to i pokud se bojíte výšek. Já jsem třeba například strašný srabík, co se výšek týče, dokonce až takový, že mě jednou museli v lanovém centru sundavat žebříkem dolů, ale to sem asi tak úplně nepatří... Nijak výrazně se to neliší od klasické kabinkové lanovky, to, že jste v pohybu, téměř ani nezaznamenáte a připravit se o ten výhled by byl hřích. A protože v ceně jízdenky byla zahrnuta i jízda parní mašinkou Liliput-Bahn, svezli jsme se i vláčkem. Setmělo se a na cestu nám svítily jen roztomilé pouliční lampy podél kolejí - další kouzelný zážitek. 
Pak jsem se už jen procházeli nočním Prátrem, kde všechno barevně svítilo, zářilo, blikalo a ze všech stran se linula hudba různých žánrů. Mára zatoužil po troše adrenalinu a chtěl vyzkoušet nějakou další atrakci. Bohužel, nejsem zrovna milovníkem horských drah, řetězových kolotočů devadesát metrů nad zemí (ano, i tohle můžete v Prátru najít... ti Rakušáci jsou zkrátka šílení!) a dalších těchto nebezpečně vyhlížejících věcí. Samotnému se mu ale na nic nechtělo, a tak jsme udělali kompromis a vlezli jsme si na nějakou vodní jízdu. Vypadalo to vcelku nevinně, ale jak se nakonec ukázalo, bylo to dost divoké... jízda hlavou dolů, točení se do všech různých směrů,... Mára to chtěl pochopitelně všechno natočit, trošku atrakci podcenil a o mobil málem přišel... První den jsme tedy přežili ve zdraví a překvapivě jsme se ani nikde neztratili. 


Páteční počasí už nebylo tak přívětivé jako to čtvrteční, sluníčko zmizelo a pořádně se ochladilo, dokonce jsme promokli na kost, ale hezky od začátku...
Naše kroky nejdříve vedli k protiletecké vojenské věži. Dále jsme pokračovali přes Lichtenštejnský palác a Votivkirche k Wiener Rathaus (radnice), na tu jsem byla obzvláště zvědavá. Bydlím v Liberci a naše radnice je údajně kopií právě té vídeňské, nějaké společné rysy jsem sice zpozorovala, ale kopií bych to úplně nenazvala... Na náměstí Marie Terezie nás chytl šílenej slejvák, byl čas oběda, a tak jsme se rozhodli, že se schováme někde na jídlo. 
Než jsem stačili doběhnout do nejbližšího bistra, voda se z nás dala ždímat na litry, v botách mi čvachtalo a deštník se mi transformoval do zvláštního tvaru. Podnik, do nějž jsme hladoví a promočení vtrhli, nebyl nic moc. Nabídka byla omezena jen na kebab a pizzu, takže o nějakém zdravém a vydatném obědu se úplně mluvit nedá, ale v tom dešti se nám nikam jinam nechtělo a kručící bříško bylo ochotné sníst naprosto cokoliv.


Doufali jsme, že se počasí trochu zklidní, marně. V dešti jsme se pak vypravili dál na naší procházku historickým centrem Vídně. Prohlédli jsme si Katedrálu svatého Štěpána, dům, v němž přebýval Mozart, palác Hofburg, a pak už jsme se vydali směrem k vídeňské opeře, poblíž které se měl nacházet vyhlášený Hotel Sacher. Jak už je z jeho názvu patrné, vyhlášený je právě kvůli dortu sachr. Součástí hotelu je kavárna, kde se podává tento dezert, jenž se tu vyrábí podle původní receptury již od roku 1832, a protože jsme opravdu chtěli ochutnat ten pravý vídeňský sachr, rozhodli jsme se zajít právě sem. Šlo opravdu o nóbl podnik, všude visely staré obrazy, číšníci na sobě měli obleky, dokonce i věšák na kabáty vypadal draze! Lidé stáli před kavárnou frontu, jakmile hosté vevnitř dojedli a zaplatili, okamžitě byli požádáni, aby odešli a uvolnili tak stůl dalším zákazníkům. Když jsme vešli promočení a špinaví v pláštěnce, dýchla na nás ta nóbl atmosféra a tak nějak jsme cítili, že asi nejsme úplně vhodně oblečeni do takového podniku. 
V tu chvíli mi to bylo ale jedno, toužila jsem po svém pravém vídeňském sachru a kávě. S tou kávou to úplně nevyšlo, protože jen za samotný kousek sachru člověk zaplatí sedm euro, takže jsme se spokojili jen s ním. Každopádně bylo to dobře investovaných sedm euro, moje chuťové buňky prožívaly orgasmus, když se mi čokoláda rozpouštěla na jazyku...
Svědomí mě sice hryzalo - nejdřív kebab, a pak tahle čokoládová bomba... na druhou stranu, žijeme jen jednou!


Naši poslední zastávkou byl Hundertwasserhaus, kde se to hemžilo krámky se suvenýry a uměním. 
Výlet to byl moc povedený, určitě se do Vídně zajeďte podívat, není to tak daleko od českých hranic a finančně náročný výlet to také není, jízdenky jsou za hubičku a ubytování můžete například na trivagu najít také za skvělé ceny.
Vídeň je neskutečně romantické a nádherné město, obyvatelé jsou velmi příjemní. Zastavili jsme uprostřed ulice, rozevřeli mapu a hned k nám přiběhla usměvavá paní, zda jsme se neztratili, že nám ráda pomůže. Další takovou sympatickou paní jsme potkali před Lichtenštejnským palácem, chtěla abychom ji následovali, že nám něco ukáže. Zpočátku to vypadalo dost pochybně, ale nakonec jsme za ní šli a dovedla nás ke krásné kašně a schodům, které jen tak v turistickém průvodci nebo na mapě nenajdete. Lidé jsou zde zkrátka neskutečně milí a pokud máte problémy s němčinou, téměř všude se domluvíte anglicky.



Více fotografií naleznete zde