ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Prchám


Ve společnosti lidí se necítím dobře.
Z davů se mi dělá špatně, cizí pohledy mě děsí.
Od všeho toho chaosu, stresu, spěchu, hádek,... prchám do lesů.
Nemyslete si o mně, že jsem nějaká šílená sociofobička, co vyznává přírodní způsob života, většinu času tráví nahá vysoko v korunách stromů, povídá si s ptáky, živí se kořínky a uctívá žížaly. Jsem obyčejná holka, co ráda aranžuje svoji snídani kvůli fotce na instagram, neustále si stěžuje před skříní přetékající oblečením, že nemá co na sebe a dělá všechny ty další holčičí pitomosti.
Jsem obyčejná holka, která si prostě potřebuje občas odpočinout od lidí. A ve hře na schovávanou před lidskou komunitou se mi skvěle osvědčil les. Stal se mým útočištěm, oázou klidu.
Ať už se tam jen bezcílně procházím, čtu si opřená o kmen či skálu, ležím u zarostlého, bohem zapomenutého rybníčku a nechávám sluneční paprsky dopadat na mou pihovatou tvář, nebo se na vrcholku kopce kochám krajinou a škrábu si do zápisníku své naprosto marné spisovatelské pokusy, vždy si připadám, jako kdybych se ocitla v naprosto jiném vesmíru - v mém soukromém mini vesmírku, kde už pro nikoho dalšího není místo.
Jen já, stromy, mech, zpěv ptáků, zurčení potůčku,... Jakmile se položíte do měkké postýlky z mechu, jako by se najednou zastavil všechen čas.
Jen já a mé myšlenky.
Chápu, že někdo se naopak toho, že by měl zůstat sám jen s tím vším, co se mu honí hlavou, bojí...
Ten klid, ta vůně... opravdu neznám lepší místo na odpočinek, pročištění hlavy. Jenom z té představy, že si máchám nohy v potoce a nade mnou poskakuje veverka z jednoho stromu na druhý, se mi dělá hezky.
Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť nadšená z toho, že žiji v Liberci. Nic zajímavého se tu neděje, taková Praha... to by bylo něco. Poslední dobou jsem ale tady na severu obklopená Jizerkami, kde mám přírodu na dosah, čím dál tím radši. Tak nějak mi všechna ta zelená barva a čerstvý vzduch dobíjejí energii. Ráda si představuji, když sejdu z cest a vyšlapaných pěšinek, že kráčím někudy, kudy ještě nikdo nikdy nešel, i když je to poměrně nivní představa. A ještě naivnější je to, když toužebně vyhlížím za pařezy skřítky a na paloučcích bosé tancující víly...



Nevím, jestli to je tím, že jsem od malička živena pohádkovými příběhy, z nichž se spousta odehrává v lesích, ale prostě jsem magii těchto stromovitých ploch naprosto propadla.
Tolik krásy, které nám příroda skýtá.
Tolik krásy, kterou bez povšimnutí většina z nás ignoruje...
Když se v noci na obloze objeví hvězdy, když zapadá sluníčko a nebe se zbarví do fialové a růžové, když se vám chodila zaboří do čerstvé trávy, když vám po ruce leze beruška, když ze stromů padají barevné listy,... to je pravá krása, přes to si ale lidé pod tímto pojmem představí spíše bezchybné postavy, tváře, oblečení, šperky, auta,...
Na jednu stranu mě strašně mrzí, že málokdo dokáže všechno tohle ocenit, ale na druhou stranu jsem nesmírně šťastná, že jsou lidé tak hloupí. Představa, že by najednou všichni prozřeli a zaplnili lesy svou existencí, je nanejvýš děsivá.