ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Naprosto marná NEspisovatelka


Už odmalička mě bavilo pozorovat lidi. Sedávala jsem v autobusu, míjela okolní svět za sklem a přemýšlela nad tím, čí zadnice obývala sedačku, jež se v tu chvíli těšila mé přítomnosti, přede mnou? Malá, velká, kulatá,...? Nosíval její majitel hustý knír nebo snad elegantní červené šaty? Neupíral tu z okýnka své velké modré oči malý klučina, co by se jednou stal rád superhrdinou, nebo životem otrávená mladá dívka, co by ráda se vším skoncovala? Kolik úsměvů, radosti, slz a zklamání tahle na první pohled úplně obyčejná sedačka zažila?
Na první pohled úplně obyčejná sedačka, ale na druhý... protkána spousty příběhy.
Jo, příběhy... to bylo vždycky moje. Celé hodiny jsem vysedávala, snažila se skládat dohromady věty, tvořit příběhy o všem a o ničem - přesně jako ty, které v sobě ukrývá má stará dobrá autobusová známá.
Tím, že jsem sepisovala své myšlenky na papír, jako kdybych jim vdechovala život. Najednou už to nebyly jen šílené výplody mé fantazie. Z mých bláznivých představ se najednou stalo něco víc. Už nebyly jen mé... najednou patřily i tužce, která je osvobodila ze spletitého labyrintu mých myšlenek, a papíru, na nějž jsem je zaznamenávala. Patřily i starým počmáraným deskám s dalmatiny, do kterých jsem je ukládala. Ovšemže tužka, papír i ty nechutně růžové desky byly skvělým publikem, ale já se s nimi nikdy nespokojila. Toužila jsem se o své smyšlené hrdiny a dokonce i celé říše podělit s celým světem.
Řekněme, že ten svět byl pro desetiletou Týnku příliš velké sousto, a tak si pro začátek musela vystačit jen s několika páry uší, které si pravidelně vždy jednou za týden na setkání literárního klubu, jenž navštěvovala, vyslechly vše, co jí leželo na srdci, a hlavně na papíře.
Snažila jsem se řídit radami zkušenějších pisálku, kterých se mi dostávalo, a posouvat se dál. Jak už to tak ovšem bývá, s rostoucím věkem mé spisovatelské touhy musely ustoupit do ústraní a přenechat prostor školním povinnostem. Dlouho jsem nenapsala ani řádek, který by nějakým způsobem nesouvisel s matematickými rovnicemi či vývojem života na Zemi.
Ubíjelo mě to, tak strašně moc jsem chtěla psát, ale nebyl čas. A když se čas našel, na truc moje mozkovna odmítala spolupracovat a nepřicházely žádné nápady. Myslím, že takovouto tvůrčí krizí si projde každý.


Zdroj
Po čase jsem se z toho vyhrabala, a i když se má fanouškovská základna opět zúžila jen na tužku a papír (díky bohu, desky s dalmatiny již před nějakou dobou navždy opustily tento svět), píši si hezky do šuplíku a jsem spokojená.
No, spokojená... se mnou je to trochu komplikované. Úplně nejspokojenější bych byla, kdybych jednoho krásného dne viděla na pultech knihkupectví na nějaké pěkné obálce své jméno. V dnešní době není ani tak těžké knihu vydat. Něco jiného ale je se v té obrovské záplavě titulů prosadit. Nejde mi o slávu, nepotřebuji se nějak prosazovat (i když pomyšlení, že by mě živilo psaní... fajn, druhá Rowlingová ze mě nebude, takže na to můžu asi rovnou zapomenout), chtěla bych zkrátka jen zažít ten pocit, dotáhnout to celé až do konce a držet v rukou výsledek veškeré té práce.
Můj největší problém spočívá ale právě v tom dotahování. Jsem prostě naprosto neschopná držet se jednoho jediného projektu a dovést ho až do zdárného konce. To já musím mít takových projektů rozpracovaných třeba šest najednou, z čehož stejně ani jeden nedokončím. Další věc, hned po mé totální neschopnosti něco dopsat, která  mi můj malý spisovatelský sen komplikuje, je to, že jsem příšerná stydlivka. Představa, že by jednou mohlo číst mé výplody tisíce lidí, mi nevadí. Jakmile mě ale poprosí někdo, koho znám osobně, zda by si nemohl něco přečíst...
Ne, to prostě nejde... přes to nejede vlak!
Mé desetileté já přednášelo své příběhy bez jediné špetky studu (párkrát dokonce i na divadelních prknech před plným sálem!) a teď... vyrostla jsem, změnila se a celkově se tak nějak víc uzavřela do sebe. Takhle se ale akorát připravuji o tak potřebnou odezvu od beta čtenářů...!
Každopádně psaní je to, co mě naplňuje a baví. Jsem hodně tvrdohlavá, takže s tím jen tak neskončím.
Hezky budu rozšiřovat svou sbírku nedokončených příběhů a marně snít o tom, že si jednoho dne třeba nakonec opravdu budu moci říkat spisovatelka...

Jaký je smysl tohoto článku? Sama nevím. Vás - mé čtenáře, asi přečtení tohoto článku nijak neobohatilo, nic zajímavého vám nepřineslo. Nejspíš jsem jen potřebovala dát vědět internetovému světu, že někde tady existuje malá, a tak trochu neviditelná všední holka, co má také své sny...