ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

National park Killarney


Vždy jsem si Irsko představovalo jako divokou zemi s nádhernými a zelenými kopcovitými krajinami. Jsme v Irsku již třetí týden a žádný pořádný kopec jsem tu ještě neviděla. Zelené to tu všechno je, to ano, ale terén je spíše rovinatý.
Rozhodli jsme se tedy s tím mým hafanem, že se podíváme i do jiné části Irska. Zas tak daleko jsme sice nejeli, vlastně jsme se jen přemístili z hrabství Limerick do sousedního hrabství Kerry.
Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a dokonce nás i maličko spálilo. Kdo by to byl řekl, že se nám podaří zrovna v Irsku spálit...
Celý výlet jsem plánovala já, takže nebylo žádným překvapením, když se už na cestě autobusem objevily drobné komplikace. Řidič jel úplně jinou cestou a přes jiné zastávky, než jak měl podle mých informací získaných na internetu jet. Když se na hodinách objevil čas 10:45 a my stále nebyli v Killarney, začala jsem malinko panikařit. Ale co, to se občas stává... třeba má jenom zpoždění.
10:55 - deset minut po té, co jsme měli dorazit do cíle a autobus nás vyhodil někde v centru města s tím, že je to konečná zastávka. Tak jsme tedy vystoupili, nevěděli jsme, kde vlastně jsme a kudy jít. Původně jsme měli vystoupit na zastávce úplně na okraji města, kousek od vstupu do národního parku. Takhle jsme se ocitli uprostřed centra a neměli ponětí, kde se nacházíme.
Naštěstí Killarney je velkým turistickým lákadlem nejen kvůli zmíněnému národnímu parku, ale i kvůli obrovským jezerům, koňským povozům (každých pět minut narazíte alespoň na jeden), historickým budovám (Ross Castle, St Mary's Cathedral,...), a tomu je i celé městečko přizpůsobeno. Všude visí mapky, ukazatele, informační cedule,... po nějaké chvíli jsme se tedy zorientovali a započali jsme naši túru výletem na Ross Castle. Cestou jsme se mohli kochat nádhernou kopcovitou krajinou a každou chvíli kolem nás projel některý z koňských povozů, které jsou velmi vyhledávané turisty. Provází je po městečku i přes národní park a během jízdy si mohou vyslechnout něco z historie tohoto magického místa.
Když jsme dorazili na Ross Castle, byla jsem naprosto okouzlena okolím a celkovou atmosférou. Vedle hradu leží obrovské jezero Ross Lake, na němž byla nejedna výletní loďka. Před vstupem do hradu stál muž v kiltu, hrál na dudy, lidé se vyhřívali na trávě na sluníčku a kochali se nádhernou scenérií národního parku.



Poté jsme pokračovali po cyklostezce k Muckross Abbey, cestou jsme ale ještě museli vyřešit ten náš malý problém se zastávkou. Museli jsme najít tu správnou - Killarney Gleneagle, jelikož jsme měli jízdenky na zpáteční cestu koupeny právě z této zastávky. Trvalo nám to opravdu dlouho. Na místě, které nám ukazovala mapa, žádná zastávka nestála. Nálada se nám trochu zkazila a počáteční nadšení z našeho výletu z nás najednou opadlo. Zastávku jsme najít museli, jinak bychom neměli žádnou šanci dostat se zpátky do našeho dočasného domova v Newcastlu West. Nakonec nám milé trio důchodkyň, jenž šlo zrovna kolem, poradilo.
Místo, které nám ukázaly, rozhodně nevypadalo jako autobusová zastávka, ale rozhodli jsme se jim důvěřovat. Nechtěli jsme se dál nervovat, a tak jsme pokračovali po cyklostezce národním parkem. Příjemnou lesní cestičkou podél jezera jsme dorazili k Muckross Abbey, kde by se teda vážně dalo naprosto skvěle hrát na schovávanou!


Naše kroky dále vedly k Muckross House, což je panské sídlo ležící na břehu jezera Muckross. Bylo postaveno v roce 1843 v tudorovském stylu a dnes slouží jako sídlo návštěvnického centra parku. Spíše než samotná budova mě ovšem zaujaly rozlehlé zahrady plné barevných keřů, podivně tvarovaných stromů a květin. Odtud jsme měli pokračovat k vodopádům Torc Waterfall, ale nakonec jsme trochu pozměnili plány a rozhodli jsme se projít se kolem jezera.
Nejsem si úplně jistá, jak je to s koupáním se v národních parcích u nás v Čechách, žila jsem v domnění, že je to zakázané. Každopádně tady v Irsku se ve vodě čvachtala spousta lidí, my jsme se pochopitelně museli přidat. To počasí k tomu přímo vybízelo. 


Tak jsme si tedy smočili nožky v Muckross Lake a poté jsme se vydali po cestičce lemující jezero. Bylo to opravdu něco neskutečného, z celého našeho pobytu zde, se mi výlet v Killarney líbil asi opravdu ze všeho nejvíce. Ta příroda je prostě neskutečná a celkově ta atmosféra, co tu vládne, vůbec nepůsobí jako z národního parku. Všude tu jsou koně, cyklisté, staré zamilované páry objímající se na lavičkách, mladí lidé odpočívající u vody, dovádějící děti... působí to spíše jako takový obrovitánský městský park, vůbec ne jako park národní.
Pomaličku ale jistě jsme časem začali směrovat k (snad té správné) zastávce. Nechtělo se nám, pochybuji, že se nám za ten den podařilo projít třeba jen setinu z celého toho nádherného areálu. Nějaký ten čas nám ale přeci jen zbýval, tak jsme se ještě na malou chvíli posadili u jezera, sledovali vlny dovádějící na hladině a Mára se vrátil do dětských let a šel házet žabky. Upřímně, moc mu to nešlo...


Nakonec jsme přeci jen museli opustit park a dojít na zastávku. Pod pojmem zastávka si ale nepředstavujte nějakou budku či lavičku... byla to jen cedule uprostřed poměrně plného hotelového parkoviště, na které stál z jedné strany uvítací nápis pro návštěvníky hotelu, na druhé odjezdové časy autobusu. Ty ovšem byly načmárané fixou, vypadalo to opravdu pochybně. Netrpělivě jsme tedy vyčkávali na příjezd busu... nebyli jsme ji jistí, zda vůbec přijede (vždyť cestou do Killarney měl na této zastávce také zastavit, ale úplně se ji vyhnul), jestli se nacházíme na tom správném místě... byly to nervy. Jednalo se totiž o poslední autobus, kterým jsme mohli jet. Autobus měl přijet v 18:20, dorazil až v 18:26... bylo to opravdu hodně dlouhých šest minut. Vůbec netuším, co bychom dělali, kdyby nepřijel. Naštěstí vše dobře dopadlo a dostali jsme se v pořádku do Newcastlu.
Pokud byste chtěli vidět další fotografie z našeho výletu, naleznete je zde.


Jinak od posledního článku se mnohé změnilo. Brigádu se nám sehnat nepodařilo, to zůstává stejné. Kvůli neustále stoupajícím cenám letenek jsme ale byli nuceni učinit rozhodnutí. 22.7. se vracíme zpět do Čech. Ano, vzdali jsme to... Ono se tady toho opravdu ale moc dělat nedá. Irsko je nádherné, ale brigádu jsme si nesehnali a tady v Newcastlu opravdu žádné kulturní vyžití není. Jak jsme vás informovala již několik dní zpátky, celé dny trávíme zalezlí u filmů a knížek. Doprava tu není nejlevnější, takže výletovat zas tak často nemůžeme. Akorát tu tedy znuděně ležíme a prázdniny utíkají...
Pochopitelně je skvělé, když se nám takhle podaří dát stranou penízky a zajet si někam, ale finance se tenčí...

Stoprocentně se ale ještě chystáme do Dublinu, takže na nějaký ten článek z Irska se určitě ještě těšit můžete. Pokud nechcete, aby vám utekl, stačí kliknout na tlačítko odebírat v dolní liště blogu. A jak trávíte prázdniny, vy? Máte nějaké zkušenosti s brigádou v zahraničí? Ráda si počtu :)