ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Ze života knihomolky #3

 Pomaličku se začíná ochlazovat, ze skříní vytahujeme velké pletené svetry a listy se z posledních sil drží na větvích stromů. Je to tady... podzim.
Podzim je mým nejoblíbenějším obdobím nejen pro svou barevnost, ale především díky celé té pochmurné atmosféře. Pro knihomola jako já je podzim naprosto ideální. Znáte snad něco lepšího než zalézt si pod deku s hrnkem horkého čaje a poutavou knihou?
Za poslední dobu se toho v mém životě opravdu hodně změnilo. Přestávají mě bavit věci, které jsem ještě donedávna zbožňovala, straním se lidí, které jsem dříve vyhledávala. Přijde mi, že vynakládám příliš mnoho sil na věci, které pro mě stejně do budoucna nemají žádný význam.
Celkově se mi poměrně dost mění pohled na svět, že bych dospívala? Bože, jen to ne! 
Změnou si brzy projde i můj blog. Tedy pokud budu neustále prokrastinovat, jak je to u mě poslední dobou na denním pořádku, tak to zas tak brzo nebude...


Psaní knižních recenzí už mě nenaplňuje tolik jako dřív, nejspíš postupně do konce letošního roku ukončím spolupráce s vydavatelstvími a knižními eshopy, které mám a začnu se věnovat literatuře zase trošičku jinak než přes recenze. Doufám, že to mé srdíčko unese, až nenajde na začátku nového měsíce ve schránce novou knihu s milým dopisem od Martinusáků s úžasnými záložkami a jinými knižními drobnůstkami...
Potřebuji si ale opět najít nějakou tu blogerskou cestičku, která mě dostane někam, kde to bude bavit více nejen mě, ale snad i mé čtenáře. 
Další věc, nad kterou poslední dobou neustále přemítám je otázka špatné volby. Čím dál tím více lituji toho, že jsem se rozhodla studovat gymnázium, kdybych měla možnost vrátit čas a varovat své základkové já, neváhala bych ani sekundu a hned bych to udělala.
Nechci strávit celé své mládí zavřená ve škole učením se věcí, které do budoucna nikdy nevyužiji. Opravdu moc bych chtěla cestovat. Já vím, není to nic originálního, v dnešní době je tohle sen každého druhého teenagera, ale je to jedna z mála věcí, která by mě opravdu naplňovala.
Potřebuji zkrátka nějakou změnu, ten nekonečný stereotyp mě psychicky ničí. Nejvíce mě lákají oblasti jako Norsko, Nizozemsko, Dánsko,... ráda bych jednou vykonávala povolání, u kterého bych právě ten kus země procestovala, poznala zajímavé lidi, seznámila se s novými kulturami, každý den dělala něco jiného.

Momentálně si něco přivydělávám v kavárně. Původně jsem si myslela, že by to pro mě mohlo být to pravé, protože kavárny jsou takovým mým druhým domovem, jenže počáteční nadšení ze mě pomalu upadá, začíná mi to připadat dost monotónní, stejné. Espresso, espresso, cappuccino, latté, espresso,...
Často se nachytám při tom, že přemýšlím nad věcmi, nad kterými by vůbec psychicky vyrovnaný jedinec přemýšlet neměl a děsím se toho, občas se bezdůvodně probouzím s pláčem. Mezi lidmi stačí vždy jen nahodit usměvavou masku a předstírat, že se nic neděje.
Naštěstí už se to lepší, a pokud se děje něco takového i vám, vydržte to a zůstaňte silní! Fuj, tak tahle věta se opravdu nepovedla. Přesně tyhle kecy, které jsou jak kdyby vyňaté z nějaké motivační příručky, ze srdce nesnáším...
Ale aby tenhle článek byl něco víc než jen soupis mých problémů, podívejme se i na ty světlejší momenty posledního měsíce.
Jak řekl Albus Brumbál, je důležité uvědomit si, že štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme, že existuje světlo.
Ano, nemohla jsem si odpustit malou potterheadskou vsuvku.

Konečně jsem se dostala na vytoužený koncert Nickelback, který se uskutečnil 18. září v Praze. Ano, tahle kapela nepatří úplně k těm nejtvrdším a spousta lidí ji nesnáší, ale já jsem si koncert užila. Jak jsem si pak pročítala recenze na jejich vystoupení, tak dokonce i zarytí kritici uznali, že tihle kanadští rockeři nebyli vůbec špatní...
Také bych se vám ráda pochlubila s tím, že se mi podařilo udělat dort, který byl dokonce poživatelný, a ani jsem se u jeho kuchtění nijak nezranila! Pro většinu z vás to asi není nic, co by stálo za pozornost, ale u člověka jako já, co má problémy s tím, udělat si toust nebo ukrojit kus chleba, aniž by se u toho řízl, je celkem úspěch...
Začátkem září jsem začala chodit do tanečních a akorát se utvrdila v tom, že nikdo méně pohybově nadaný než já neexistuje.