ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Používá technologii služby Blogger.

Jeden malý snílek napříč časem aneb kecy o mém dětství

S radostí ještě dnes vzpomínám na ty časy, kdy jsem běhala po baráku v princeznovských šatičkách a s korunkou na hlavě. V té době jsem netoužila po ničem jiném než být princeznou. Plánovala jsem si, jak bude vypadat můj zámek, do kterého se, až budu starší, přestěhuju.
Tohle je ale už dávno minulostí, z šatiček jsem vyrostla, korunka se ztratila a byla jsem to už zase jenom "ta nudná já".

A jelikož jsem nikdy neměla ráda nudné lidi, tak mi to moc dlouho nevydrželo.
A teď jsem tu já - trochu divná (často pesimistická) holka, která miluje divadelní prkna, vůni starých knih, psaní a procházení se zapadlými uličkami a opuštěnými budovami, hřbitovy, mořská mola a historii. Mým snem už není zámek a princ na bílém koni, i když by to nebylo tak úplně špatné, ale vystudovat vysokou školu (nejspíš nějaká média, historii nebo něco s uměleckým zaměřením). Odcestovat s kamarádkou do Anglie, usadit se v mém milovaném Brightonu a najít si dobře placenou práci. Nějaký ten partner by také chybět neměl.
Ale hezky popořadě.
Princezny vystřídala éra super hrdinů. Kradla jsem babičce prostěradla (jak hrdinské), z těch jsem stříhala pruhy látky s otvory na oči, které jsem si omotala kolem hlavy. Zbytek prostěradla jsem pokreslila nějakým znakem a omotala ho kolem sebe jako plášť. Myslím, že by z mého sedmiletého já, měl nahnáno každý zločinec a padouch po celičkém světě.
Naštěstí jsem se brzy zklidnila a vrhla jsem se na dráhu archeoložky. Bylo mi asi osm, rodiče nás často brali na nejrůznější hrady a zámky. Začala jsem číst spousty pověstí a  legend, hledala si ve volném čase nejrůznější zajímavosti a informace z naší historie. To se mi pak často hodilo v hodinách dějepisu. Historii miluji doteď, ale mým snem už rozhodně není pracovat jako archeoložka.

V tomto období jsem to střídala opravdu hodně, a tak jsem si přála spousty dalších věci - umět čarovat, stát se modelkou (chápejte, přes den někde v nějaké jámě pracovat na vykopávkách a v noci chodit po přehlídkových molech), být slavnou spisovatelkou,... 
Co se týče psaní, to mi také zůstalo a byla bych moc ráda, kdyby mi v budoucnu nějaká ta kniha vyšla, ale upustila jsem od toho slavná.
V páté třídě jsem si vybudovala velmi pěkný vztah k herectví a zpěvu (s tím jsem na tom trochu hůř). Tohle pouto ani čas nezničil, a tak když se naskytne příležitost, si ráda něco zahraju, skočím se podívat na nějaké divadelnì představení, a tak podobně :-)
Přes princeznu až po milovnici hřbitovů. Páni! Někde se to trochu zvrtlo, ne?? :D
A co, vy? Jakými změnami jste od dětství prošli, od jakých snů a přání jste opustili?

Mé sedmileté já pózuje před fotoaparátem :D