Ohněm Políbená

ani bych se nedivila, kdybyste ve slovníku pod heslem „katastrofa”, nalezli mé jméno

Dlouhá trnitá cesta z pekla



Autor: Marilyn Manson, Neil Strauss
Originální název: The Long Hard Road Out Of Hell
Nakladatelství: BB art
Rok vydání: 2009
Překlad: Jiří Zavadil, Lenka Zavadilová
Počet stran: 351
Mé hodnocení: ★★★☆☆

Hudební trička a lidi od muziky nikoho nezabíjej. Zabíjí špatná výchova. Pokud chce někdo vinit umění, tak proč teda čtou děti ve škole Romea a Julii? Je to příběh o dětech, který se navzájem zabíjejí z jednoho zásadního důvodu: jejich rodiče je nechtěli pochopit.

Skupinu Marilyn Manson snad není třeba představovat. Dlouhá trnitá cesta je autobiografií, zpovědí jejího frontmana Briana Warnera (známějšího jako Marilyn Manson). Ten nabízí svým fanouškům a čtenářům jedinečnou možnost nahlédnout do jeho dětství, podívat se do sklepa jeho dědečka plného erotických pomůcek, časopisů a videí, kde jako malý chlapec strávil mnoho času. Popisuje svůj teenagerský vzdor proti katolické škole, kterou navštěvoval, své první milostné hrátky, momenty související se zrodem kapely, později nás zavádí i do zákulisí nejrůznějších show a vystoupení.
Odhaluje svou zvrácenou duši v celé své kráse. I když nejsme nakonec všichni zvrácení? Způsob života, který jako konzumní společnost vedeme, plný přetvářky a přehlížení neštěstí ostatních? Tato kniha není jen výlevem věčně zdrogované a neustále souložící hvězdičky, jak někteří její odpůrci tvrdí. Je to příběh člověka s velmi zvláštní životní filozofií, která například pracuje i s otázkou napsanou o pár řádků výše. Manson ukazuje světu jeho zvrácenost ještě většími zvrácenostmi. 
Během čtení jsem často uvažovala nad tím, zda je Manson génius či šílenec. K jednoznačnému rozhodnutí jsem se nedopracovala, jedna věc je ale jistá - hranice mezi genialitou a šílenstvím je skutečně tenká...
Mansonovu hudbu mám ráda, nejsem sice jeho zarytá fanynka, mám pár svých oblíbených písní, jak z období, kdy skupina začínala, tak i z jejich nejnovější desky. Jeho osobnost je velmi kontroverzní a já doufala, že díky této knize bych ho snad mohla trochu lépe pochopit. Po přečtení jeho autobiografie v tom mám akorát ještě větší guláš...

Nic se nevyrovná pocitu, když člověk ovlivní něčí život, třebaže to znamená, že dotyčného budou po zbytek života pronásledovat noční můry a celé své jmění utratí za sezení u psychologa.

Musím ocenit upřímnost a otevřenost, s kterou je celé dílo pojato. Kdo z vás by se dokázal přiznat veřejně celému světu, že pomýšlel zcela seriózně o tom, že někoho připraví o život? Od vraždy ho dělil jen malý krůček, vlastně jen náhoda. Za zmínku také stojí úžasné grafické zpracování a mnoho fotografií skvěle doplňující vyprávění.
Žádné kytičky a motýlky si od tohohle neslibujte, kniha je psána opravdu surově. Omlouvám se za následující slova, ale jinak toto dílo nelze charakterizovat - šukání, sračky, krev a fet.
Mně osobně kniha tolik neoslovila, líbila se mi dejme tomu její první třetina, jakmile se ale skupina dostala do povědomí veřejnosti, všechno se to začalo opakovat, bylo to pro mě pořád takové stejné, monotónní. Na Databázi knih si ovšem vysloužila nádherných 92% a dle komentářů jsou z ní všichni nadšení. Na mě to bylo ale asi zkrátka až moc nechutné a až moc divné. Divné věci já ráda, ale čeho je moc...
Rozhodně to bylo zajímavé čtení, že bych po knize ale sáhla v blízké době znova, to asi opravdu ne. Pokud jste silnější nátury a jméno Marilyn Manson pro vás není úplně neznámým pojmem, zkuste dát knize šanci, třeba se vám povede to, co mně se nepodařilo - pochopit tohoto hudebního boha ďábla a jeho filosofii.

Pravda vítězí?

Zdroj
Tak už jsem se tu smutnou novinu také dozvěděla. 
Cestou z práce, kde jsem bohužel neměla možnost sledovat průběh sčítání hlasů, jsem v autobusu opožděně pročítala všechny možné reportáže, články a reakce na sociálních sítích. Povím vám, že takhle smutno mi dlouho nebylo... možná si říkáte, proč by se sedmnáctiletá holka, která vlastně ještě ani nemá právo volit, měla trápit výsledky voleb. 
Možná proto, že ta holka doufala konečně ve změnu. Doufala, že náš stát bude prezentovat někdo, kdo se dokáže vyjadřovat slušně a nedělat nám ve světě ostudu. Doufala, že se naše cesta začne stáčet spíše na západní stranu zeměkoule. Doufala, že slušnost a galantnost vyhraje nad lží a buranstvím. 
Zase se ovšem v našem národu zklamala... 
To, že Češi jsou xenofobní konzervy, jejichž jediným smyslem života je půllitr pěkně napěněného pivečka, vím už dávno. Ale tohle... 
Jiří Drahoš rozhodně nebyl mým favoritem, každopádně byl pro mě mnohem přijatelnější než Miloš Zeman. Kdyby to bylo na mě, posadila bych na Hrad Marka Hilšera (nebo Světlanu Witowskou), který si mě získal nejen svými politickými názory, ale i svým velice gentlemanským chováním po své porážce.
Nechci v tomto článku nikoho urážet, každý máme právo na svůj názor, každý si mohl zvolit, koho chtěl.
Nesouhlasím s výroky, že Zeman je hloupý debil, co nemá v politice už dávno, co dělat. Uvědomuji si, že je to vzdělaný člověk s opravdu bohatými politickými zkušenostmi. Já osobně bych ho nevolila z toho důvodu, že se mi nelíbí způsob, jakým vystupuje a jeho kontakty s Ruskem a Čínou. Pokud jste ale pozorně sledovali debaty, určitě jste si všimli, že oba dva kandidáti druhého kola, se na spoustě věcí shodli, názorově nebyli tolik odlišní. Byl to hlavně souboj západu proti východu, reprezentativního chování proti vulgaritám a myšlenky demokracie proti myšlence komunismu.
To, co mi vadí je to, že Zeman vyhrál na základě lživé a útočné kampaně, kterou si mimochodem vlastně ani nevedl. Vadí mi, že lidé ho volili převážně z toho důvodu, že si myslí, že zbaví naši zemi uprchlíků, kterých tu máme asi tolik, kolik já mám jedniček z matematiky. Celá jeho kampaň byla postavená na tomto jediném faktu. Stop imigrantům a Drahošovi? Ale no tak... 
Zeman je podle mě svým způsobem tak trochu génius (nebo spíše pan Ovčáček?), přesně ví, co říct a udělat, aby oslovil tu část české populace, která se o politiku příliš nezajímá a jejich inteligence není zrovna nejvyšší. Nechci tím urážet Zemanovi voliče, ale upřímně, co si budeme povídat, když se podíváme na grafy, zjistíme, že většina jeho voličů nemá ani středoškolské vzdělání. To nemyslím nějak špatně, můj děda také volil Zemana, argumentoval to tím, že ať tam bude sedět kdokoliv, on bude muset pořád chodit do práce, pořád bude dostávat stejný plat a prakticky nic se pro něj nezmění. Dát svůj hlas právě Zemanovi ho přesvědčilo to, že je proti uprchlíkům. Politika ho příliš nezajímá, debaty nesledoval, Drahošovo jméno znal jen z lživých billboardům, které z něj dělaly vítače.
Jsem nespokojená s tím, jak je český národ zmanipulovatelný. Prezident není Bůh! Ve skutečnosti jsou jeho pravomoci malé, není rytíř na bílém koni, co vyžene z našeho území uprchlíky. 
Je mi líto, že o budoucnosti našeho státu rozhodují neinformovaní občané.
Je mi líto pana profesora, který musel snášet urážky od nevychovaných zastánců našeho současného prezidenta. Někteří se tedy opravdu vyznamenali... kdyby to alespoň zůstalo jen u těch urážek na sociálních sítích, ale debata na TV Prima byla opravdu vrchol... spíše než prezidentskou debatu to připomínalo vyhrocený fotbalový zápas.
Každopádně na letošních prezidentským volbách, které sice nedopadly podle mých představ a přání, se najde i pár pozitivních věcí. Za úplně nejkrásnější moment voleb a celkově asi i za nejsvětlejší chvíle české politické scény považuji spojení neúspěšných kandidátů - Fischera, Hilšera a Horáčka a vyjádření jejich podpory panu Drahošovi. Nemůžu si pomoc, ale dokázat takto přijmout prohru a otevřeně vyjádřit svou podporu jednomu z kandidátů, který je porazil, je podle mě opravdu krásné. Další pozitivní věcí je rozhodně to, že to Zemanovo vítězství nebylo úplně stoprocentní, přeci jenom rozdíl v těch procentech je opravdu nízký. Já být na jeho místě, bylo by mi trošičku trapně, kdybych měla prezidentovat státu, ve kterém mě sice půlka voličů zvolila, ale téměř stejně velká skupina voličů by byla proti mně.
Poslední věc, kterou vnímám kladně je to, že stačí přežít pět let (vzhledem ke zdravotnímu stavu pana prezidenta možná ani to ne), pak ta vytoužená změna konečně přijde.
Jen doufejme, že za těch pět let se nestaneme součástí Ruska, nebudeme zase vystávat fronty na banány a Babiš se nestane naším císařem (pardon, carem).
Možná to všechno vidím až moc černě, přeci jen prezidentovi pravomoci nejsou tak velké, jak už jsem psala výše. Každopádně tak jako tak, i kdyby se žádná z mých předpovědí nesplnila, minimálně tu ostudu ve světě nám svým opileckým a vulgárním chováním bude dělat i dále.

Zeman zkrátka není můj prezident, kdyby vyhrál na základě férové kampaně a lidé mu dávali svůj hlas z jiných důvodů, než takových, s kterými funkce prezidenta vůbec nesouvisí, akceptovala bych výsledky a nenamítala bych ani ň. Tohle pro mě byla zkrátka jen jedna velká manipulace s obyvatelstvem politikou nepolíbeným.

Tak a teď se do mě pusťte! Co já se k tomu mám, co vyjadřovat, že? Jsem jen naivní sluníčkářka, co uráží ostatní, o politice nic neví a nepřipouští si, že názor někoho jiného by mohl být ten správný.

Osvětimská knihovnice


Autor: Antonio G. Iturbe
Originální název: La Bibliotecaria de Auschwitz
Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 2013
Překlad: Štěpán Zajac
Počet stran: 448
Mé hodnocení: ★★★☆☆

   Na tuto knihu jsem byla opravdu zvědavá, není tak úplně obvyklé, že španělský autor líčí osud české židovské dívky. Osvětimská knihovnice je navíc velmi dobře hodnocenou knihou. Na českém knižním portálu Databázi knih má momentálně krásných 93%, na zahraničním portálu Goodreads  je pak hodnocena 4,29 body z pěti.

„Ve vší úctě, pane Hirschi, je mi už čtrnáct. Vy si opravdu myslíte, že když každý den vidím, jak kára s mrtvolami kříží cestu hrnci, ve kterém nám vezou snídani, a když se dívám, jak tucty lidí vcházejí do plynových komor na konci lágru, že mě může vyvézt z míry, co bych si mohla přečíst v nějakém románu?"
   Příběh se odehrává v rodinném táboře, jenž je součástí koncentračního táboru Osvětim - Březinka. Na tomto místě panují o něco lepší podmínky než ve zbytku tábora a je speciálně vyhraněno pro rodiny s dětmi, které sem byly převezeny z terezínského ghetta. Vůdčí osobností je zde Fredy Hirsch - charismatický muž, jehož mají i přes jeho židovský původ v úctě dokonce i samotní nacisté. Hirsch se snaží zpříjemnit dětem jejich pobyt v táboře, jak jen to jde, a zajistit jim alespoň minimální vzdělání (zasloužil se například o založení školy, což bylo v koncentračním táboře něco opravdu netradičního). Účelem rodinného tábora bylo přesvědčit veřejnost v případě návštěvy z vnějšího světa, že s vězni není zacházeno až tak špatně, jak se povídá. Ovšem trvanlivost rodinného tábora nebyla příliš dlouhá, stejně jako životy těch, co se v něm nacházely...
   Hlavní hrdinkou je velmi bystrá a vnímavá čtrnáctiletá dívenka Dita Adlerová. Ta má zodpovědnost za několik knih, které se podařilo Fredymu Hirschovi nashromáždit. Střeží je před dozorčími a vyřizuje žádosti o jejich vypůjčení. Kniha - taková prostá věc, říkáte si možná. Vězte, že kdyby u Dity byly knihy nalezeny, zaplatila by za to životem.
    Hlavní hrdinka byla opravdu odvážná, čestná, pravá bojovnice - takové typy knižní postav nepatří zrovna k mým oblíbeným, v tomto případě ale musíme brát v potaz to, že se jedná o příběh založený na skutečných událostech. Dita není jen literární postavou, je skutečnou ženou. Ženou, která se nebála vzepřít režimu. Ženou, která mnohokrát riskovala svůj krk pro jiné. Takové vlastnosti nelze jinak než obdivovat.
  Antonio Iturbe odkrývá čtenářům velmi silný příběh. Těžko se mi tato kniha hodnotí, nerada bych, abych působila jako nelida, co si neváží hrdinství paní Dity. Na můj vkus se ale příběh místy trochu vlekl, některé pasáže byly prostě zbytečně zdlouhavé. Uvítala bych malinko větší spád, trochu akce. Ach jo, teď mě musíte považovat za naprostého masochistu, když požaduji v příběhu o holocaustu více akce... snažím se najít ta správná slova, ale bohužel v tom nejsem příliš úspěšná. Nemyslela jsem to tak, že by byl nudný PŘÍBĚH, spíše autorovo POJETÍ PŘÍBĚHU.
  Tuto knihu rozhodně doporučuji naprosto všem, ať už máte rádi knihy z tohoto prostředí nebo ne. Osobnost Dity vás vtáhne a vy ji budete v její činnosti držet palečky po celou dobu čtení. Místy autor zachází až do lehkého filozofování, což pro mě bylo příjemným zpestřením a nabízí čtenářům zase trochu jiný pohled na tématiku holocaustu. Například já jsem o existenci nějakého rodinného tábora neměla ani ponětí, dokud jsem si Osvětimskou knihovnici nepřečetla.

Co mi rok 2017 dal a vzal


Období, kdy si budu zvykat na to, že při psaní data se na konci už nepíše sedmička, ale osmička a neustále to budu psát blbě, je tady.  Koneckonců odbytím půlnoci se přece nic víc než to jedno jediné čísílko nezměnilo. Někdo sice může rok 2017 považovat za uzavřenou kapitolu, v mém případě tomu tak ale není. Všechny starosti i radosti z loňského roku se nás drží dál a jen tak se nás kvůli jednomu bezvýznamnému posunutí hodinové ručičky, i přestože bylo provázeno ohňostroji a opileckým veselým, neopustí. V mém případě těch radostí a starostí nebylo málo, rok 2017 na ně byl opravdu bohatý. Hodně jsem se změnila, splnila si pár snů, některé věci oplakala, ujasnila si, kým vlastně jsem.
Z holky, co měla problémy s příjmem potravy, bála se na sebe podívat do zrcadla a hlavu měla plnou černých myšlenek kvůli úmrtí blízké osoby a rodinným problémům, se stala dívka stojící na prahu dospělosti, co se nebojí pořádně se nacpat cukrovím, bere sebe samu takovou, jaká já a snaží se dělat vše pro to, aby si splnila své sny.
Tak nějak se ta holka ještě více utvrdila ve své životní filozofii, že žít naplno a investovat do zážitků se vyplatí mnohem víc, než mít značkovou obuv, nejnovější mobil a skříň přetékající oblečením. Utvrdila se ještě více v tom, že koukat na svět očima, je mnohem lepší než zírat na něj skrze mobilní displej. Zjistila, že ji dělá šťastnou, když může dělat šťastnými ostatní.
Na druhou stranu, ale taky zjistila, že už nějakou dobu stojí jednou nohou ve světě dospěláků. Dospěláků, co nevěří na zázraky a jsou tak vzdáleni světu dětí... A tohle zjištění ji děsí, snaží se s ním bojovat, prochází se bosá lesem a marně vyhlíží skřítky a víly, nadává na lichožrouty, kteří ji po nocích kradou ponožky a těm zrůdičkám, co ji neustále zamotávají sluchátka do ještě složitějších útvarů, než byl Gordický uzel. 
Uvědomila si, jakou mají lidská přesvědčení a vztahy krátkou dobu trvanlivosti, a nejen ty, ale i život. 
Když vám někdo blízký zalže, bolí to.
Když někdo z vašeho života odejde, bolí to.
Bolet nás toho bude ale ještě životě hodně, proto nemá cenu se v té bolesti utápět donekonečna. 



Když jsem se předtím zmiňovala o těch splněných snech... měla jsem možnost vidět na živo hned několik svých oblíbených kapel a konečně jsem se trochu podívala do světa. Mým největším splněným snem a radostí je ale stejně Mára. Vím, zní to strašně přeslazeně, naivně a ehm... až moc růžově. Ale co, je to pravda. Pocit zamilovanosti mě pořád ještě po více jak roce neopustil, spíše sílí a sílí a já se zamilovávám víc a víc.
Rychle k nějakému ne tak růžovému tématu... poprosím fanfáry, bubny...! Tamtadadá! Konečně jsem se rozhodla pro vysokou školu a obor, který bych ráda studovala. Teda, u toho oboru stále váhám nad psychologií a mezinárodními vztahy v kombinaci se žurnalistikou, ale jsem ráda, že jsem konečně ten výběr z původní archeoložky, historičky, herečky, fotografky, královny vesmíru a rockové hvězdy zúžila. 
Co s životem ale pořád nevím, v tom mi ani rok 2017 nepomohl. Pořád si naivně myslím, že jednou budu stíhat psát knížky, cestovat po světě, vlastnit kavárnu, stavět školy pro děti v Africe, být uznávanou psycholožkou,... no jo, chci toho prostě moc. Na tyhle myšlenky je ale ještě času pořád dost. 


Kdybych ale tvrdila, že nemám žádné plány, lhala bych vám. Tak nějak se ve mně v loňském roce probudilo mé cestovatelské já, období zimního spánku nerespektuje a pořád se dožaduje nějakého dobrodružství. Nechci tomu říkat předsevzetí, ty mám v povaze neplnit, spíše takový cíl. S Márou jsme se tak nějak shodli, že bychom mohli zkusit přejít v létě celou Českou republiku, nebo dojít pěšky k Baltskému moři. 
Nějakou dobu bude mít teď mé cestovatelské já utrum, protože se musím plně věnovat ročníkové práci a Mára zase maturitě. Doufám, že se mi toho dobrodruha ve mně podaří udržet v klidu.
Tak uvidíme, co nám přinese rok letošní. Nechci kreslit čerta na zeď, ale přeci jenom roky, co končí na osmičku bývají celkem průser... 1938, 1948, 1968 a ještě k tomu ty prezidentské volby...
No, asi bych měla myslet trochu pozitivněji... tak vám tedy všem přeji mnoho úspěchů a lásky do nového roku a pevné nervy, pokud to bude potřeba.

Budapešť


První pokuta, první vypitá flaška a nejdražší guláš mého života - tak by se dal shrnout náš předvánoční výlet do hlavního města Maďarska.
Tam jsme dorazili autobusem ve středu v šest hodin ráno, natěšení a plní očekávání. Jaký to byl ale šok, když nás autobus vysadil snad v té nejošklivější části města. Všude byly nevzhledné komunistické budovy kvádrového tvaru, prodavačka v trafice mě při mém pokusu o zakoupení jízdenek na městskou hromadnou dopravu poslala do háje, jakmile zjistila, že nejsem místní a nemluvím maďarsky...
Jízdenky se nám podařilo koupit až po menším boji s automatem na stanici metra. To nás dovezlo k centrální tržnici - jediné budově, kde měli takhle brzy ráno otevřeno, a kde jsme se mohli schovat před mrazem. Tolik ovoce, klobás a koření na jednom místě snad nikde jinde neuvidíte. A asi ani neucítíte... ne, že by bylo, o co stát. Upřímně, kombinace vůní klobás, ryb, ovoce, papriky, smaženého jídla, spáleného oleje a kafe je ehm... více než zajímavá. Přinejmenším mému lehce se zvedajícímu žaludku tak přišla.



V devět hodin jsme se přemístili do nedaleké kavárny Cafe Frei. V krásnější a originálnější kavárničce jsem nikdy nebyla. Všechno kolem bylo barevné, všude bylo dřevo a fotografie z cest po celém světě. Nápojový lístek byl tvořen mapičkou kontinentů a nápoje pocházející z různých zemí byly umístěny na příslušných místech na mapce. Mára si objednal beduínskou kávu, kterou mu připravili na písku. Já zkusila hruškovou kávu z Dakaru. No jo, typická maďarská kuchyně...
Ubytovat jsem se mohli až ve 14:00, do té doby jsme museli někde strávit čas tak, abychom neumrzli. Rozhodli jsme se navštívit Dům teroru a vojenskou podzemní nemocnici. Dům teroru se věnuje fašismu a komunismu, šlo opravdu o silný zážitek - videa s výpověďmi přeživších, cely vězňů, šibenice,... Se studentskou slevou nás jednoho vyšlo vstupné přibližně na 80 korun, takže to bylo téměř za hubičku. V podzemní nemocnici bylo vstupné o něco dražší (2000 forintů za jednoho, cca 160 korun), ale i tak jde podle mě o krásnou cenu vzhledem k tomu, co vše nám průvodkyně ukázala a řekla. Všechny ty nástroje, figuríny, operační sál a vědomí toho, že jste pod povrchem země, působily děsivě. Asi bych tady po večerech nechtěla pracovat jako uklizečka...
Pak už jsme se vydali na hotel, umyli se, odpočinuli si a večer jsme šli načerpat trochu sváteční atmosféry na vánoční trhy. Z těch jsem byla trochu zklamaná, byly takové malinké a stánky mi nepřišly nijak zajímavé. Ovšem noční Budapešť mé zklamání rychle zahnala. Nazdobené stromy, lampy, svítící budovy a osvětlené památky... nic kouzelnějšího než noční Budapešť jsem nikdy nezažila.

Vídeň


Denního světla pomaličku ubývá, ze stromů padá barevné listí, a tak konečně přichází podzimní prázdniny. Podzim je mi ze všech ročních období nejmilejší, miluji ty barvy a takovou tu pochmurnou atmosféru, kterou s sebou zkracující se dny přináší. Letošní podzim ovšem není tak úplně podle mých představ, spíše než žlutá, červená nebo oranžová barva, vévodí ulicím šedá. Teplota blížící se místy i k nule a sluníčko, které už dávno vzalo roha, na představě krásného teplého podzimu také příliš nepřidává. A tak jsme se s Márou rozhodli prchnout do Vídně s nadějí, že tam se toho pěkného podzimu dočkáme. A opravdu! 
Do hlavního města Rakouska jsme dorazili autobusem ve čtvrtek kolem poledne (raději ani nechtějte vědět, v kolik jsem musela vstávat). Ze zastávky Erdberg, kde nás řidič vysadil, jsme se přesunuli na metro a vyrazili jsme do hotelu. Zpočátku jsem měla obavy, zda pro nás nebude příliš obtížné orientovat se ve vídeňské městské dopravě. Byla jsem ale velmi mile překvapena, když jsem zjistila, jak přehledné to všechno mají. Plánky s trasami metra byly úplně všude, při koupi jízdenek v automatu, jste si mohli vybrat asi z dvaceti různých jazyků, mezi kterými nechyběla ani čeština a všechno byla opravdu skvělé značené. Metrem jsme nakonec křížem krážem procestovali úplně celou Vídeň, s pražským metrem se to vůbec nedá srovnávat...
Do hotelu jsme se dostali během chvíle, pokoj byl úžasně zařízený a ta postel... ach, bože! Nebýt nádherného slunečného počasí a vědomí, že za okny pokoje na nás čeká celá Vídeň, z té postele bychom se po zbytek našeho pobytu asi nezvedli.

Naší první zastávkou byl zámek Schönbrunn, který byl od hotelu vzdálen pár minut chůze. Ze samotného zámku jsem příliš nadšená nebyla, nijak na mě nezapůsobil, ovšem zámecké zahrady... v těch bych byla schopna strávit hodiny. Procházeli jsme se alejemi plné barevných stromů a keřů, pozorovali zamilované páry na lavičkách, ruku v ruce jsme kráčely celým areálem a sluneční paprsky nás hřály do zad. 
Dále jsem šli k zámku Belveder, který mně osobně přišel mnohem honosnější než Schönbrunn, a odtud jsme se konečně přesunuli do zábavního parku Prater, kam jsem se těšila úplně ze všeho nejvíce. Chvíli jsme se procházeli, a pak jsme zamířili na Wiener Reisenrad, ruské kolo a dominantu města. Ve výšce 65 metrů se nám tak naskytl pohled na celou Vídeň a díky mému skvělému načasování, jsme to měli obohaceno i o západ Slunce. Pokud budete někdy ve Vídni, určitě vám jízdu vřele doporučuji, a to i pokud se bojíte výšek. Já jsem třeba například strašný srabík, co se výšek týče, dokonce až takový, že mě jednou museli v lanovém centru sundavat žebříkem dolů, ale to sem asi tak úplně nepatří... Nijak výrazně se to neliší od klasické kabinkové lanovky, to, že jste v pohybu, téměř ani nezaznamenáte a připravit se o ten výhled by byl hřích. A protože v ceně jízdenky byla zahrnuta i jízda parní mašinkou Liliput-Bahn, svezli jsme se i vláčkem. Setmělo se a na cestu nám svítily jen roztomilé pouliční lampy podél kolejí - další kouzelný zážitek. 
Pak jsem se už jen procházeli nočním Prátrem, kde všechno barevně svítilo, zářilo, blikalo a ze všech stran se linula hudba různých žánrů. Mára zatoužil po troše adrenalinu a chtěl vyzkoušet nějakou další atrakci. Bohužel, nejsem zrovna milovníkem horských drah, řetězových kolotočů devadesát metrů nad zemí (ano, i tohle můžete v Prátru najít... ti Rakušáci jsou zkrátka šílení!) a dalších těchto nebezpečně vyhlížejících věcí. Samotnému se mu ale na nic nechtělo, a tak jsme udělali kompromis a vlezli jsme si na nějakou vodní jízdu. Vypadalo to vcelku nevinně, ale jak se nakonec ukázalo, bylo to dost divoké... jízda hlavou dolů, točení se do všech různých směrů,... Mára to chtěl pochopitelně všechno natočit, trošku atrakci podcenil a o mobil málem přišel... První den jsme tedy přežili ve zdraví a překvapivě jsme se ani nikde neztratili. 

Prchám


Ve společnosti lidí se necítím dobře.
Z davů se mi dělá špatně, cizí pohledy mě děsí.
Od všeho toho chaosu, stresu, spěchu, hádek,... prchám do lesů.
Nemyslete si o mně, že jsem nějaká šílená sociofobička, co vyznává přírodní způsob života, většinu času tráví nahá vysoko v korunách stromů, povídá si s ptáky, živí se kořínky a uctívá žížaly. Jsem obyčejná holka, co ráda aranžuje svoji snídani kvůli fotce na instagram, neustále si stěžuje před skříní přetékající oblečením, že nemá co na sebe a dělá všechny ty další holčičí pitomosti.
Jsem obyčejná holka, která si prostě potřebuje občas odpočinout od lidí. A ve hře na schovávanou před lidskou komunitou se mi skvěle osvědčil les. Stal se mým útočištěm, oázou klidu.
Ať už se tam jen bezcílně procházím, čtu si opřená o kmen či skálu, ležím u zarostlého, bohem zapomenutého rybníčku a nechávám sluneční paprsky dopadat na mou pihovatou tvář, nebo se na vrcholku kopce kochám krajinou a škrábu si do zápisníku své naprosto marné spisovatelské pokusy, vždy si připadám, jako kdybych se ocitla v naprosto jiném vesmíru - v mém soukromém mini vesmírku, kde už pro nikoho dalšího není místo.
Jen já, stromy, mech, zpěv ptáků, zurčení potůčku,... Jakmile se položíte do měkké postýlky z mechu, jako by se najednou zastavil všechen čas.
Jen já a mé myšlenky.
Chápu, že někdo se naopak toho, že by měl zůstat sám jen s tím vším, co se mu honí hlavou, bojí...
Ten klid, ta vůně... opravdu neznám lepší místo na odpočinek, pročištění hlavy. Jenom z té představy, že si máchám nohy v potoce a nade mnou poskakuje veverka z jednoho stromu na druhý, se mi dělá hezky.
Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť nadšená z toho, že žiji v Liberci. Nic zajímavého se tu neděje, taková Praha... to by bylo něco. Poslední dobou jsem ale tady na severu obklopená Jizerkami, kde mám přírodu na dosah, čím dál tím radši. Tak nějak mi všechna ta zelená barva a čerstvý vzduch dobíjejí energii. Ráda si představuji, když sejdu z cest a vyšlapaných pěšinek, že kráčím někudy, kudy ještě nikdo nikdy nešel, i když je to poměrně nivní představa. A ještě naivnější je to, když toužebně vyhlížím za pařezy skřítky a na paloučcích bosé tancující víly...



Nevím, jestli to je tím, že jsem od malička živena pohádkovými příběhy, z nichž se spousta odehrává v lesích, ale prostě jsem magii těchto stromovitých ploch naprosto propadla.
Tolik krásy, které nám příroda skýtá.
Tolik krásy, kterou bez povšimnutí většina z nás ignoruje...
Když se v noci na obloze objeví hvězdy, když zapadá sluníčko a nebe se zbarví do fialové a růžové, když se vám chodila zaboří do čerstvé trávy, když vám po ruce leze beruška, když ze stromů padají barevné listy,... to je pravá krása, přes to si ale lidé pod tímto pojmem představí spíše bezchybné postavy, tváře, oblečení, šperky, auta,...
Na jednu stranu mě strašně mrzí, že málokdo dokáže všechno tohle ocenit, ale na druhou stranu jsem nesmírně šťastná, že jsou lidé tak hloupí. Představa, že by najednou všichni prozřeli a zaplnili lesy svou existencí, je nanejvýš děsivá.


Tekutý písek


Autorka: Malin Persson Giolito
Originální název: Störst av allt
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2017
Překlad: Helena Matochová
Počet stran: 372
Mé hodnocení: ★★☆☆☆

Všechno to velké BUM kolem severské literatury mě tak nějak minulo. Vzhledem k tomu, že thrillery jsou hned po fantasy mým oblíbeným žánrem, je to celkem zarážející.
Jo, zkoušela jsem to se Stiegem Larssonem a jeho Miléniem, ale sekla jsem se hned po prvních stránkách Mužů, kteří nenávidí ženy. Zkoušela jsem to i se Stalkerem, ale také bohužel marně (i když začínám vážně přemýšlet o tom, že mu přece jen druhou šanci ještě dám). A Nesbova nekonečně dlouhá detektivní série mě odrazuje už jen tím sáhodlouhým seznamem knih, jenž obsahuje. Jasně, že mě lákalo přečíst si Policii nebo Sněhuláka, když se po jejich čerstvém vydání nemluvilo o ničem jiném, ale já prostě musím hezky od začátku, ne od prostředka série.
Jak vidíte, korunku, diplom ani žádné jiné ocenění za největšího fanouška severské literatury nejspíše v blízké době asi jen tak nezískám...
Když jsem se ale prohrabávala nejrůznějšími knižními internetovými portály, abych si udržela přehled, o jaké kousky byla naše knihokoule za posledních několik měsíců obohacena, zaujal mě právě Tekutý písek. Anotace zněla zajímavě, obálka také vypadala celkem pohledně (ano, jsem barbar, při výběru knížek dám i na jejich vzhled, ukamenujte mě za to!) a tomu všemu ještě vévodilo označení „NEJLEPŠÍ ŠVÉDSKÁ KRIMI ROKU 2016".
Řekla jsem si, že to by mohla být konečně ona! Kniha, která mi otevře bránu do drsného světa autorů z chladnějších krajin. No, bohužel, neotevřela... možná ji spíše ještě o trochu více přivřela.

Chlapec v pruhovaném pyžamu


Autor: John Boyne
Originální název: The Boy in the Striped Pyjamas
Nakladatelství: BB Art
Rok vydání: 2008
Překlad: Jarka Stuchlíková
Počet stran: 167
Mé hodnocení: ★★★★☆

To jsem se zas takhle jednou dostala do situace, že jsem neměla, co číst. Knihovna má prázdniny a má peněženka (bohužel) nepřetéká penězi navíc, abych mohla vykupovat knihkupectví. Proto jsem se musela uchýlit k zásobám, jenž mi skýtá má vlastní malá knihovnička. Bylo to dlouhé rozhodování, ale nakonec se stala vítězem tenká nenápadná knížečka, kterou jsem si s sebou přivezla z Irska (jaká to ale náhodička, že její autor odtud také pochází). O Chlapci v pruhovaném pyžamu jsem toho slyšela už spoustu, ale vždy jen v souvislosti s filmem. Že existuje i literární předloha jsem se dozvěděla právě až v Irsku. Tak a teď k samotné knize...
Uf... jak začít? Právě jsem ji dočetla, jsem ještě plná pocitů, snad se mi nějak podaří smysluplně utřídit myšlenky a vymáčknout se.

John Boyne nás ve svém nejslavnějším díle seznamuje s devítiletým chlapcem Brunem. Ten má tři skvělé kamarády na život a na smrt a v domě zábradlí, po kterém se úplně báječně sjíždí dolů. To vše se ale změní, když jeho otci přikáže Hitler pracovně odcestovat i s celou rodinou. A tak se náš hlavní hrdina najednou ocitá v ošklivém domě v Polsku, který se ale ani trochu nepodobá jeho milovanému starému pětiposchoďovému domu v Berlíně.
Začátky jsou pro něj těžké. Nenávidí to, že tu nemá své tři kamarády. Nenávidí to, že tu není to skvělé zábradlí, po němž se toho už za ta léta naklouzal. Vlastně tu nenávidí úplně vše.
To se ale změní, jakmile pozná Šmuela, židovského chlapce, který náhodou slaví narozeniny ve stejný den jako Bruno, což je vlastně asi to jediné, co mají chlapci společného. A i když je každý úplně jiný, začnou spolu trávit čas. Ovšem nehrají spolu fotbal, ani se nehoní po prolézačkách na dětském hřišti, jak byste nejspíš očekávali, vlastně jen sedí.
Sedí, povídají si a od sebe je dělí vysoký plot zakončený ostnatým drátem. Přímo vedle Brunova nového bydliště se totiž nachází koncentrační tábor.
Devítiletý chlapec nechápe, kdo jsou ti lidé za plotem, proč na sobě všichni mají ta divná pruhovaná pyžama, ani proč jsou všichni oholení do hola. Vždyť Bruno dokonce ani neví, co znamená slovo Žid. A tak oba dva chlapci poznávají svět toho druhého a mezi nimi vzniká velmi silné pouto.
Knížka se mi líbila právě z toho důvodu, že poskytovala zase úplně jiný pohled na problematiku holocaustu. Na pultech knihkupectví můžeme najít nepřeberné množství příběhů týkající se tohoto tématu, ať už jsou vyprávěny z pohledu vězněných či věznitelů. Chlapcem v pruhovaném pyžamu nás ale provází devítiletý Bruno - nevinné dítě, kterého se vlastně nic z toho všeho přímo nijak nedotýká. Nikdy netrpěl hladem, zimou, vždy měl spoustu čistého oblečení a sluhy, kteří se o něj staraly. Ani ve snu by ho nenapadlo, že tam za vysokým plotem lidé nic z toho nemají, proto je střetnutí Bruna se Šmuelem tak jiné a zajímavé.
Celé vyprávění působí díky jednoduchému jazyku o to autentičtěji, jako kdyby byl Bruno sám autorem. Autor na mě touto knihou opravdu zapůsobil, konec byl velmi smutný, mrazivý a já už se nemůžu dočkat filmu, ten je sice z roku 2007, ale já jsem jím stále nepolíbená. Doufám, že Mark Herman, jenž má filmovou adaptaci na svědomí, mě nezklame a bude alespoň z poloviny tak dobrá jako předloha.
Jinak ráda bych ještě dodala, že pokud uvažujete nad čtením knížek v angličtině a nevíte, jakým titulem začít, Chlapce v pruhovaném pyžamu vám mohu vřele doporučit. Knížka je tenká a ta angličtina opravdu lehoučká, není se čeho bát :)

Čtení v angličtině


V dnešní době, kdy angličtina vládne světu a vyučuje se snad na každé škole, v době, kdy posloucháme převážně anglicky zpívané písničky a do kin chodíme na anglické filmy s titulky, není nic neobvyklého ani na čtení románů v tomto světovém jazyce.
I tak se ale najdou tací, co z toho mají strach. Ten je ale naprosto zbytečný!
Nechci znít jako někdo, kdo upřednostňuje cizí jazyk před mateřským. Čeština je nádherná, má za sebou pestrou historii a věřte mi, že lidé, kteří ho deformují slovy jako "abysme" (v horším případě "abyjsme") nebo neznalostí i/y, mě/mně,..., mi občas dokážou pěkně zvednout žaludek.
Angličtina má ale také své půvaby a uznejte sami, že v některých případech vyzní mnohem lépe než naše mateřština. Možná je tento můj názor ovlivněn tím, že jsem příslušníkem mladší generace a do anglicky mluvícího světa jsem se už narodila, ale zkrátka se mi líbí, jak ten jazyk zní, mám ho ráda a mrzí mě, že ho i po několikaletém studiu stále neovládám tak, jak bych chtěla. Ať už se mnou souhlasíte či ne, nepopřete fakt, že je velmi praktické tento jazyk ovládat.
Ten nespočet filmů, seriálů, odborných článků a v neposlední řadě knih, kterým se ani českého překladu nedostane... no, není škoda o to vše přijít?
A není to skvělý pocit, když si můžete přečíst pokračování své oblíbené knižní série třeba i o několik měsíců dříve, než se dostane do rukou našim domácím překladatelům?
Chápu, že ne všichni si troufají hned na rozsáhlé romány, ale věřte mi, že časem se i k nim můžete lehce dopracovat. Jak tedy začít?

Naprosto marná NEspisovatelka


Už odmalička mě bavilo pozorovat lidi. Sedávala jsem v autobusu, míjela okolní svět za sklem a přemýšlela nad tím, čí zadnice obývala sedačku, jež se v tu chvíli těšila mé přítomnosti, přede mnou? Malá, velká, kulatá,...? Nosíval její majitel hustý knír nebo snad elegantní červené šaty? Neupíral tu z okýnka své velké modré oči malý klučina, co by se jednou stal rád superhrdinou, nebo životem otrávená mladá dívka, co by ráda se vším skoncovala? Kolik úsměvů, radosti, slz a zklamání tahle na první pohled úplně obyčejná sedačka zažila?
Na první pohled úplně obyčejná sedačka, ale na druhý... protkána spousty příběhy.
Jo, příběhy... to bylo vždycky moje. Celé hodiny jsem vysedávala, snažila se skládat dohromady věty, tvořit příběhy o všem a o ničem - přesně jako ty, které v sobě ukrývá má stará dobrá autobusová známá.
Tím, že jsem sepisovala své myšlenky na papír, jako kdybych jim vdechovala život. Najednou už to nebyly jen šílené výplody mé fantazie. Z mých bláznivých představ se najednou stalo něco víc. Už nebyly jen mé... najednou patřily i tužce, která je osvobodila ze spletitého labyrintu mých myšlenek, a papíru, na nějž jsem je zaznamenávala. Patřily i starým počmáraným deskám s dalmatiny, do kterých jsem je ukládala. Ovšemže tužka, papír i ty nechutně růžové desky byly skvělým publikem, ale já se s nimi nikdy nespokojila. Toužila jsem se o své smyšlené hrdiny a dokonce i celé říše podělit s celým světem.
Řekněme, že ten svět byl pro desetiletou Týnku příliš velké sousto, a tak si pro začátek musela vystačit jen s několika páry uší, které si pravidelně vždy jednou za týden na setkání literárního klubu, jenž navštěvovala, vyslechly vše, co jí leželo na srdci, a hlavně na papíře.
Snažila jsem se řídit radami zkušenějších pisálku, kterých se mi dostávalo, a posouvat se dál. Jak už to tak ovšem bývá, s rostoucím věkem mé spisovatelské touhy musely ustoupit do ústraní a přenechat prostor školním povinnostem. Dlouho jsem nenapsala ani řádek, který by nějakým způsobem nesouvisel s matematickými rovnicemi či vývojem života na Zemi.
Ubíjelo mě to, tak strašně moc jsem chtěla psát, ale nebyl čas. A když se čas našel, na truc moje mozkovna odmítala spolupracovat a nepřicházely žádné nápady. Myslím, že takovouto tvůrčí krizí si projde každý.

Ztraceni v Dublinu


Je to krásný pocit být zase doma - ve své vlastní posteli, zachumlaná ve své vlastní dece se svým vlastním šálkem kávy. Ano, před pár dny jsme se vrátili z Irska a mně nezbývá nic jiného, než se s vámi podělit o zážitky z Dublinu, kterým jsme zakončili naše měsíční irské dobrodružství.

Sobotní ráno nám začínalo už ve 4:40, vyhrabali jsme se polomrtví z postele, nasnídali se, dobalili nějaké maličkosti a rozloučili se. Pak už naše kroky směřovaly na zastávku, z níž nám jel přímý autobus do hlavního města. Jenže to bychom nebyli my, kdyby se něco nepokazilo...
Nedošli jsme ještě ani na zastávku a už nám upadlo kolečko u osmnácti kilového kufru. Naštěstí Mára je silák a k autobusu se nám dorazit podařilo. Tříhodinová cesta uběhla překvapivě rychle, ze všeho nejdříve jsme po příjezdu zamířili do infocentra, kam jsme uložili do úschovny kufry. Kdybychom věděli, co vše nás ještě čeká, určitě bychom si vzali i mapu... no, nevzali jsme si ji. Nevím, zda jsme vám již někdy vyprávěla o mém orientačním smyslu... jestli ne, tak to zkrátím - žádný není! A vzhledem k tomu, že celou tu naši dublinskou dobrodružnou výpravu jsem plánovala já... Z infocentra jsme pokračovali k The Icon Factory, což je naprosto úžasná galerie plná barev a významných osobností irského původu. Současní umělci se tu vyřádili nejen na plátnech, ale i na zdech! Zbožňuji pouliční umění, barvičky a všechny tyhle věci.

Malý princ


Autor: Antoine de Saint-Exupéry
Originální název: Le Petit Prince
Rok vydání: 2005
Nakladatelství: Albatros
Překlad: Zdeňka Stavinohová
Počet stran: 94
Mé hodnocení: ★★★★★

Anotace:
Malý princ, kouzelná pohádková bytost, přichází na naši Zemi ze vzdálených vesmírných světů, aby se kdesi v Africké poušti setkal s autorem našeho příběhu a zjevil mu tajemství své podivuhodné životní pouti. Ale zjeví mu vlastně daleko víc: tajemství čistého srdce, dobra a krásy.
Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.
Malý princ je pro spoustu knihomolů naprosto posvátná kniha, vlastní miliony záložek s motivy lišek a čtyřtrnných květin a dokáží ji odvyprávět úplně celou, větu po větě.
Přiznám se, že já sama ještě dnes ráno nerozuměla všem těm rádoby hipsterským fotografiím, na nichž kromě Malého prince nesmí chybět vyfešákované cappuccino a nějaká ta květina. Bylo by ode mě trochu pokrytecké, kdybych tvrdila, že se mi tyto fotografie nelíbí. Mám ráda ten klid a takovou tu správnou čtecí atmosféru, která z nich sálá. Velkým otazníkem pro mě ale zůstávalo, proč zrovna pohádková knížka pro malé děti zdobí profily sociálních sítí snad úplně všech lidí (nejen) z literárních a blogerských sfér. Jde o nějaký trend, co mi uniká, nebo se jedná o tak skvělé dílo, jenž je shodou náhod díky úžasným ilustracím velmi fotogenické?
Pro ty z vás, kteří nečtete můj blog pravidelně, nacházím se momentálně v Irsku a nemám tu nic moc na práci. Dlouhé chvíle se snažím zkrátit čtením, jenže právě dnes jsem se dostala do úzkých. Podařilo se mi dočíst Dvůr mlhy a hněvu a vynořil se přede mnou všem knihomolům velmi dobře známý problém s výběrem dalšího čtiva.
Nedávno se Mára zmínil o tom, že Malý princ je součástí povinné četby k maturitě, a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Konečně zjistím, co je na té knize tak úžasného a zároveň si budu moci odškrtnout další políčko na mém seznamu literárních děl k maturitním zkouškám.
A pokud jsem vás zatím neunudila tím dlouhatánským úvodem k smrti a dopracovali jste se až sem, můžete si teď přečíst, jaký na mě Exupéryho příběh zanechal dojem.

National park Killarney


Vždy jsem si Irsko představovalo jako divokou zemi s nádhernými a zelenými kopcovitými krajinami. Jsme v Irsku již třetí týden a žádný pořádný kopec jsem tu ještě neviděla. Zelené to tu všechno je, to ano, ale terén je spíše rovinatý.
Rozhodli jsme se tedy s tím mým hafanem, že se podíváme i do jiné části Irska. Zas tak daleko jsme sice nejeli, vlastně jsme se jen přemístili z hrabství Limerick do sousedního hrabství Kerry.
Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a dokonce nás i maličko spálilo. Kdo by to byl řekl, že se nám podaří zrovna v Irsku spálit...
Celý výlet jsem plánovala já, takže nebylo žádným překvapením, když se už na cestě autobusem objevily drobné komplikace. Řidič jel úplně jinou cestou a přes jiné zastávky, než jak měl podle mých informací získaných na internetu jet. Když se na hodinách objevil čas 10:45 a my stále nebyli v Killarney, začala jsem malinko panikařit. Ale co, to se občas stává... třeba má jenom zpoždění.
10:55 - deset minut po té, co jsme měli dorazit do cíle a autobus nás vyhodil někde v centru města s tím, že je to konečná zastávka. Tak jsme tedy vystoupili, nevěděli jsme, kde vlastně jsme a kudy jít. Původně jsme měli vystoupit na zastávce úplně na okraji města, kousek od vstupu do národního parku. Takhle jsme se ocitli uprostřed centra a neměli ponětí, kde se nacházíme.
Naštěstí Killarney je velkým turistickým lákadlem nejen kvůli zmíněnému národnímu parku, ale i kvůli obrovským jezerům, koňským povozům (každých pět minut narazíte alespoň na jeden), historickým budovám (Ross Castle, St Mary's Cathedral,...), a tomu je i celé městečko přizpůsobeno. Všude visí mapky, ukazatele, informační cedule,... po nějaké chvíli jsme se tedy zorientovali a započali jsme naši túru výletem na Ross Castle. Cestou jsme se mohli kochat nádhernou kopcovitou krajinou a každou chvíli kolem nás projel některý z koňských povozů, které jsou velmi vyhledávané turisty. Provází je po městečku i přes národní park a během jízdy si mohou vyslechnout něco z historie tohoto magického místa.
Když jsme dorazili na Ross Castle, byla jsem naprosto okouzlena okolím a celkovou atmosférou. Vedle hradu leží obrovské jezero Ross Lake, na němž byla nejedna výletní loďka. Před vstupem do hradu stál muž v kiltu, hrál na dudy, lidé se vyhřívali na trávě na sluníčku a kochali se nádhernou scenérií národního parku.

Koupání v oceánu


Ještě teď cítím vítr ve vlasech a sůl a písek z nohou mého přítele, právě jsme se vrátili od Atlantského oceánu. Pokud jste postřehli poslední článek, tak víte, že se právě nacházíme v Irsku, kam jsme vyrazili k mým příbuzným najít si brigádu a trošičku si namastit kapsy (minimální hodinová mzda v Irsku se pohybuje kolem devíti euro, jen tak pro představu).
Plány nám trochu nevycházejí, jsme tu týden a stále jsme bez práce. Začněme ale pěkně od začátku...
Do Irska jsme letěli letadlem, byla to má premiéra. Měla jsem před nástupem do letadla trochu obavy (nejspíš za to mohli všechny ty řeči o turbulencích a zalehlých uších), ale byly naprosto zbytečné. Let se mi líbil a doufám, že se zase brzy na palubu letadla dostanu (vlastně se na ní určitě dostanu, nějak se přeci musím dopravit domů, ale určitě chápete, jak to myslím). Upřímně, mnohem více jsem měla nahnáno, když jsem jela poprvé sedačkovou lanovkou.
Z Dublinu jsme museli podstoupit tříhodinovou cestu autem do malého městečka Newcastle West, které se nachází v hrabství Limerick. Ani si nedokážete představit, jak moc byl (a vlastně pořád tak trochu je) můj přítel vykolejený z toho, že se tu jezdí vlevo! (Do budoucna ho nazývejme Mára či štěně, "přítel" je takové moc neosobní.) Unavení jsme do sebe hodili pizzu a šli jsme na kutě.
Další den nás čekalo prozkoumávání našeho nového dočasného domova a jeho okolí. Newcastle West je opravdu malé městečko, žije zde jen šest tisíc obyvatel, ale rozhodně se mu nedá upřít osobní kouzlo. Spoustu barevných obchůdků, dveří a milých lidí - tak bych charakterizovala Newcastle a vlastně i celé Irsko. V centru městečka se nachází pozůstatek hradu Desmond Hall.

Irsko



Raději se ani nebudu dívat na datum mého posledního příspěvku... každopádně od té doby se toho událo opravdu mnoho. Asi takovou nejvýraznější událostí je má plánovaná cesta do Irska, kam jsem se i přes to, že tam žijí mí příbuzní, ještě nikdy nepodívala. Jedná se o sestru mé babičky, ta tam žije se svým mužem a malou dcerkou více než deset let. Abych pravdu řekla, moc tuhle část mé rodiny neznám a asi se není, ani čemu divit, když přijedou do Čech dvakrát za rok. Jak jsem již řekla, nějak moc se s nimi neznám, ale již před pár lety jsem od nich dostala nabídku, že pokud budu mít zájem, mohla bych se u nich zkusit poohlédnout po nějaké brigádě.
Něco málo se už domlouvalo minulý rok, ale nakonec jsem se bála toho, že bych tam byla zkrátka úplně sama a nevím, jak bych ty dva měsíce úplně zvládala... Letos se ale situace změnila, již mám společně s přítelem zakoupené letenky a zítra vyrážíme vstříc neznámu.
Nebudu vám lhát, bojím se. Může se toho tolik pokazit...
Poletíme s nízko nákladovou společností Ryanair, kde se nám sice podařilo získat levné letenky, ale v podstatě vše máme velmi přísně limitováno (rozměry, váha zavazadel,...) a pokuty za překročení limitů se mohou vyšplhat až do astronomických výší. Navíc jsem ještě nikdy neletěla letadlem, takže i z toho mám tak trochu nahnáno.
A co si budeme povídat, nejedná se zrovna o nejlevnější výlet, i když jsme ušetřili na letenkách a bydlet budeme u příbuzných (těm také dáme nemalé množství peněz za všechno to jídlo, vodu, elektřinu,...), stejně se nejedná o malou sumu, obzvlášť pro nás dva jako studenty. Pochopitelně chceme, aby se nám všechny tyto penízky vrátily, a proto budeme shánět brigádu. Přítel má výhodu v tom, že je plnoletý a pratetin manžel (budeme mu říkat prostě strejda, pratetin manžel nezní úplně nejlépe), mu může zajistit práci u sebe. Já ovšem takové štěstí nemám... budu muset lítat od obchůdku k obchůdku a všem cpát svůj životopis. Pracovala jsem více než rok v kavárně, takže bych uvítala, kdyby se mi povedlo najít něco v podobném stylu, ale myslím, že budu tak zoufalá, že sáhnu naprosto po čemkoliv. Další věc, které se obávám, je ten jejich irský přízvuk. Nemyslím si, že by byla má angličtina nějak špatná, ale irská angličtina je prostě irská angličtina...
Možná to vidím všechno až moc černě, přece jenom minimální mzda na hodinu v Irsku odpovídá přibližně nějakým 270 korunám. Takže pokud si něco najít dokážu, tak se mi celé tohle dvouměsíční dobrodružství rozhodně vyplatí. A upřímně, za 270 korun na hodinu, budu lidem na ulici klidně leštit boty nebo kydat někde hnůj.
Celé letní prázdniny tedy strávím s přítelem v malém městečku Newcastle West. Bojím se, to ano, ale zároveň se nemůžu dočkat. Irsko je nádherná země s úžasnou přírodou a výlet do Dublinu, do kterého si stoprocentně zajedeme, budu zajisté také nezapomenutelný.
A abych nezapomněla na další irskou úžasnost - většinu čas tam prší! Že by to letos bylo první léto bez spálené kůže?
Na závěr bych se vás chtěla zeptat, zda mi nedoporučíte nějakou pěknou knížku na léto? To deštivé irské počasí úplně vybízí k tomu zalézt si s knihou pod deku a nechat se unášet nějakým čtivým příběhem. Bohužel, v mém případě to nebude kniha, s čím budu zalezlá pod dekou, ale čtečka. Ty váhové limity jsou bohužel přísné a jedna či dvě knihy mi opravdu na dva měsíce nestačí...
A kam se chystáte v létě, vy? Dáváte přednost teplým krajům? Nebo zůstáváte věrni své rodné zemi a výletovat budete po Čechách?

Bludy z nudy



Autor: Sacha Sperling
Originální název: Mes illusions donnent sur la cour
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2011
Překlad: Míša Rezáčová
Počet stran: 224
Mé hodnocení: ★★★☆☆

Anotace:
Vypravěčem debutového románu je čtrnáctiletý Saša, který pochází z bohaté rodiny, vyrostl v dobré pařížské čtvrti a na prázdniny jezdil do Maroka. Nyní chodí do 3. ročníku lycea: prožívá věk, kdy se hraje o všechno, kdy člověk neví, k čemu tu je a co by chtěl dělat. Saša je ztracený, neorientuje se ve svém životě – jakoby čeká na nějaký signál nebo událost, která ho někam nasměruje. Takový signál pro něj představuje trochu bláznivý a provokativní kamarád Augustin, který je mladíkem činu. Společně experimentují až na hranici smrti – jen aby se přesvědčili, že žijí. Mezi oběma se postupně zrodí vztah (zahrnující i vztah fyzický), který trvá jeden školní rok. Mladíci zahánějí nudu drogami a alkoholem, nočními dobrodružstvími…

Pokoj smrdí po vajglech. Zůstanu dlouho jen tak stát. Jsou chvíle, kdy bych chtěl dokázat plakat. Alespoň maličko. Ne. Srdce je vyhaslé. Stejně ho zkusím polechtat. Vyhaslé. „Jediná nesnesitelná věc je, že nic není nesnesitelné."

Na začátek by bylo asi fajn zmínit, že se jedná o Sperlingovu prvotinu, která ve Francii sklidila nečekaně poměrně slušný úspěch. Tehdy osmnáctiletý autor si rozhodně na nedostatek pozornosti pro svou knihu rozhodně stěžovat nemohl.
Bludy z nudy mě zaujaly hlavně svou anotací. Rozpadající se pubertální sny, drogy a drsná realita bylo to, co jsem si od čtení slibovala.
Svým způsobem se mi všech těchto věcí dostalo, ale trošičku jinak než jsem očekávala. Zklamalo mě, že chlapci neměli vlastně žádný důvod k tomu, aby začali brát drogy a sami sebe ničit.
Nenacházeli se v žádné těžké životní situaci, prostě se jenom nudili, měli peníze a chtěli trošku zamachrovat. Člověka tohle vede k myšlenkám, kde že se stala ta chyba? Jak je možné, že se v dnešní "civilizované" společnosti dějí takovéto věci?
Hlavní postavy mi byly poměrně nesympatické, zkrátka rozmazlení spratci, kteří nevědí co se životem. Děj je poměrně jednoduchý a nic extra se v knize neděje. Saša má díky svému divočejšímu životu problémy ve škole a mezi ním a Augustinem se vyvíjí zvláštní druh vztahu.
Po dějové stránce jsou tedy Bludy z nudy velmi slabou četbou, která se nijak nevyvíjí a nic převratného se po celou dobu neděje.


Zatím to asi zní, že kniha se u mě stala totálním propadákem, ale tak to není. Pokulhávající děj vynahrazují nádherně barvité pasáže, které jsou směsicí pocitů a myšlenek hlavního hrdiny. Ty mě opravdu neskutečně bavily a obdivuji autora, že si v 18 letech dokázal tak krásně pohrát s jazykem. Některá Sperlingova slova dokáží zkrátka na čtenáře opravdu zapůsobit a přimět ho k zamyšlení a všelijakým úvahám o životě.
Příběh by působil i celkem realisticky, proč by dva velmi dobře situovaní teenageři nemohli prožívat to, co líčí autor ve svém díle? Jenže...
Ať se na mě Sperling nezlobí, ale to, že bylo Sašovi čtrnáct, mu zkrátka nebaštím! Ani nejde tak o ty drogy, ono není vůbec těžké se k nim dostat i v tak nízkém věku. Alkohol také není problém někde sehnat, stačí se jen podívat kolem sebe na některé puberťáky, kteří se tím ještě chlubí na sociálních sítích. Saša byl zkrátka o něco vyspělejší a jeho chování a úvahy rozhodně neodpovídaly myšlení čtrnáctiletého chlapce.
Pokud máte rádi knihy z francouzského prostředí či s drogovou a vztahovou problematikou mezi dospívajícími, neuděláte chybu, když si knížku přečtete.
Je tenoučká, a i když vás třeba neosloví samotný příběh, některé pasáže se vám zajisté dostanou pod kůži. Navíc je velmi příjemně cenově dostupná. Zde ji můžete najít i za opravdu velmi směšných dvacet korun.